Jak jsem potkala epilepsii

Jednou jedna spolužačka dostala epileptický záchvat. Bylo to na střední škole. Až do té doby jsem nic o epilepsii nevěděla. Nebyla jsem u toho, když dostala záchvat, jen jsem to syšela od lidí, co s ní byli. Když jsem se ptala učitele, co to vlastně ta epilepsie je, vysvětlil mi jen jak vypadá záchvat. Nikdy mě nenapadlo to hledat na intenetu. Po chvíli jsem to prostě vypustila z hlavy. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo potkat někoho z rodiny, neměla jsem důvod se o tuto nemoc zajímat. Nic jsem o ní nevěděla. Jen jsem věděla, že dochází k záchvatům. Ani jsem nevěděla, jak takový záchvat vypadá, co to způsobuje. Jen jsem něco zaslechla. Zní to možná sobecky, ale proč jsem sem měla o takovou nemoc zajímat, o které jsem pořádně nic nevěděla? Nenapadlo mě, že bych někoho mohla potkat, kdo zrovna má epileptický záchvat. A rozhodně by mě nenapadlo, že by epilepsie mohla potkat zrovna mě.

Dva týdny jsem byla v nové práci, měla jsem kulaté narozeniny. Plná emocí. Rozhodla jsem se koupit si sama sobě dárek. Vždy jsem ráda fotila. Bavilo mě to. Mobil jsem měla naprosto obyčejný, fotky teda nic moc. Spíše samá šmouha. Fotoapát to mělo, jen tak na parádu. Pořídíla jsem si cenově dostupný Nikon D3400. Pro mě jako začátečníka naprosto dokonalý. Byla jsem z toho nadšená. Také jsem měla dvě noční po sobě. To mě poznamenalo.

Prohlížela jsem si nový fotoaparát, pročítala jsem si, jak s ním zacházet a najednou…vidím záchranáře. Nějak nevnímám, co se to děje. Brní mě jazyk. Bolí mě hlava jako bych se o něco praštila. Jsem tak unavená. Zavřu na chvíli oči. Mluví na mě, ale já jim neodpovídám. Opět se mě ptají, jestli vím, kde jsem. Jsem schopna jen pokývat hlavou. Nechápu, co se děje. Opět jsem omdlela? Proč jsou kolem mě záchranáři? Vůbec nic netuším, ale jsem tak vysílená. Bolí mě svaly po celém těle jako bych cvičila na všechny části těla několik hodin.

,,Jsi schopná jít sama?“ Ptá se mě zachranářka. Ani nevím, jestli jsem ji odpověděla. Prostě jsem s jejich pomocí vstala. Mám po cestě výpadky, pamatuji si jak jsem šla po schodech a sousedé stáli mezi dveřmi, dívali se na mě. Ani nevím, jak jsem se do té sanitky dostala. Chvíli se dívám na záchranářku, pak už s nic nepamatuji, jen jak mě vezou chodbou.

Martin, záchranář, se mě ptá kolik hodin jsem byla v práci. Občas se mě na něco zeptá, pak odejde ani to nepostřehnu. Dají mi kapačky a já tam ležím, ani nevím jak dlouho. Po nějaké době přijde doktor s úsměvem. Moc hezký doktor. Prý jsme u nás v Rakovníku dnes nějaký akční.

Ani nevím jak dlouho jsem tam ležela a pozorovala dění okolo mě. Občas někdo kolem prošel. Začínalo se mi chtít na záchod, ale bála jsem se sama se zvednout. Byla jsem na kapačkách. Nevěděla jsem, kde záchod je, ani jestli si tu kapačku mohu vzít s sebou. Všichni byli schovaní v nějaké místnosti. Slyšela jem jak tam křičí. Všechny zdravotní sestry i bratři se dívali na fotbal. Když kolem někdo prošel, po nějaké době, tak jsem se konečně zeptala, ale málem jsem se při slézání z postele počůrala. Toto byla pro mě všechno novinka. Nikdy jsem nebyla v nemocnici. Jen párkrát na návštěvě. Kapačky mi odebrali a odvezli mě i s postelí na CT. Další hodina čekání.

Na chodbě stála mamka, sestra, teta je tam přivezla. Když mě pouštěli, hned jsem si všimla sestry, jak tam stojí a brečí v náručí s mým polštářkem. Mamka měla na ramenou sportvní tašku s mým oblečením. Mysleli si, že si mě nechají v nemocnici, ale doktor řekl, že to není potřeba. Nijak zraněná nejsem. Byla jsem tak ráda, že jdu domů. Říkali jsme si, že to byl jen skrat a epilepsii nemám. Domů jsem si nesla doporučení na EEG a Magnetickou rezonanci. Říkala jsem si, že to bude v pohodě, ale dostat se na EEG bylo umění. Jak se ukázalo, doporučení od doktora z Kladna, ani důkaz, že jsem měla epileptický záchvat pro mou obvodní doktorku nic neznamenalo. Pro ni to bylo zbytečné dát razítko na papír, abych mohla jít na EEG. Ale po dlouhém přemlouvání, abych já měla i moje rodina klid, přeci jen mi ho dala.

U neurologa, jsem měla chodit rovně, předklonit se, sahat si nos, pak jsem si lehla a on mě prohlížel. Ptal se, jak často mě bolí hlava. Také, zda jsem někdy omdlela. Nevím proč, ale než jsem vypustila lež, tak jsem mu chtěla říct, že ano, ale dostala jsem strach, tak jsem zalhala. Slyšela jsem jak ta lež jde z ých úst sma od sebe. Nikdy jsem neomdlela. Záhadou bylo, jak jsem se k epilepsii dostala. Když mi potvrdil, že skutečně mám epilepsii, tak jsem jen mlčela a do očí se mi hrnuly slzy. Když mi říkal, co bych měla a neměla, popravdě jsem ho vůbec nevnímala. Říkala jsem si, můj život skončil. Nemohla jsem řídit, já jela do nemocnce autem sama, říkala jsem si, že mi stejně nic nebude. Volala jsem mamce, ta mi ze začátku ani nerozuměla, skoro jsem nemohla mluvit. Byla jsem duchem nepřítomná. Pustila jsem si tak nahlas hudbu, že jsem nic neslyšela. Je jsem chtěla dojet domů a brečet. Ukázalo se, že mít epilepsii není žádná katastrofa a rozhodně to není konec světa.

V práci jsem nemohla dělat noční směny. Ale měla jsem tak hodné šéfy, že se přizpůsobili. Život se mi velmi rychle vrátil do normálu. Pochopila jsem, že to není přítěž. Užívat si s přáteli můžete i bez alkoholu. Sžila jsem se s tím. Celá moje rodina se s tím žila. Ovšem, když jsem se jednou přiznala při pohovoru, tak mě nejen že nepozvaly na druhé kolo, ale také je to vyděsilo, že toto není pro mě vhodné místo. Epilepsie lidi děsí. Mám štěstí, že nemám záchvaty každý den jako jiní. To bych asi psychicky nezvládla.

Později mě už přestali hlídat. Mohla jsem jet na kole kousek sama. Nechávali mě doma samotnou. Už se o mě nebáli. Stalo se, že jsem byla někde dlouho, pak se báli a hledali mě. Jako třeba v koupelně, tak jsem hodiny.

Pak po roce přišel další záchvat. Chtěla jsem řídit. Myslela jsem si, že se z toho po roce dostanu. Ja to tak u několika lidí bývá. Jeden záchvat a léčba trvá rok. Poté se z toho dostanou. Pro mě to neplatilo. Opět to vyvolala noční směna. Tentokrát jsem nebyla až tolik v křečíh, jen jsem se pokousala. Když jsem se prbrala, tak už jsem nebyla ve svém pokoji, ale v obývacím pokoji na pohovce. Viděla jsem záchranaře, ihned jsem věděla, co se stalo. Když jsem viděla injekční stříkačku, sama jsem se otočila na bok a nechala si píchnou injekci. Do nemocnice jsem nemusela, protože věděli, co mi je. Jen jsem spala. Popadla mě smutná nálada, že se to opakovalo. Já však i tak čekala na dobré zprávy.

V listopadu jsem jela ke své nové neuroložce ve Vojenské nemocnici. I s větším zpožděním mě vzala. Dostat se do této nemocnice není lehké. Pokud jste objednaní a spozdíte se o několik minut, už vás nepřijmou. Já měla štěstí, že je moje doktorka hodná. Podala mi papír s výledky dalšího EEG. Popravdě jsem jí chtěla zatajit druhý záchvat, ale přeci jen jsem jí papír od záchranářů dala. Prodloužení zákazu řízení o rok. Když jsem odešla z její ordinace, tak se mě mamka zeptala, co mi řekla. Popravdě jsem se rozmýšlela, co říct, ale lež mě přemohla. Řekla jsem jí, že mi nic není, jen moje tělo není zvyklé ponocovat. Papír s výsledky jsem schovala si do šuplíku k ostatním. Říkám si stejně je to slaá epilepsie.

I přesto, co jsem řekla, mamka na mě po nějaké době začala opět dohlížet. Možná pro to, že mi doktorka nesnížila ani dávku leků? Nevím. Mamce jsem řekla, že mi ji brzo sníží. A to mi také paní doktorka slíbila, když bude vše v pořádku. Zatím se mi daří dobře. Další výsledky jistě budou naprosto dokonalé.

______________________________________________________________________________

• Co dělat, když bude mít někdo záchvat?
  • Pokud uvidíte někoho při epileptickém záchvatu, nic mu NESTRKEJTE DO PUSY!!!
  • Při záchvatu má člověk takovou sílu, že je schopný ukousnout vám prst.
  • Otočte ho na bok(nutné pokud zvrací)/nechte ho na zádech, položte něco pod hlavu, aby se ne praštil.
  • Při záchvatu na člověka nijak nesahejte. Nechte ho dokud záchvat neodezní.
  • Po záchvatu zkontrolujte zda dýchá.

Toto jsou základní pravidla první pomoci. Ani já bych nebyla schopna dříve poskytnout. Dokonce je plno dalších záchvatu ovšem tento nejsilnější, kdy dochází ke křečím, pokousání a ztráty vědomí, je nejznámější. Existují záchvaty, kdy nebude schpni poznat, že se jedná o záchvat nebo ho zkátka nepostřehnete. Může trvat zhruba pár minut. Ani sám epileptik nebude vědět, že nějaká záchhvat prodělal.

Epilepsie vás může potkat v jakémkli věku. Moje zubařka se divila, že na to přišli až tak pozdě. První záchvat můžete mít až v padesáti. Není to dáno věkem, ani etnickým původem.

Epilepsii se přezdívá „Svatá nemoc“. Před záchvatem můžete pocítit tzv. „auru“. Při druhém záchvatu si pamatuji pocit, jako bych se vrátila zpět do minulosti a těch pár sekund, kdy jsem šla do svého pokoje a promluvila na mamku, se už stalo. Ovšem takový pocit jsem zažila několikrát, což nedokazuje, že máte epilepsii nebo budete mít epileptický záchvat. Může také dojít k špatné citlivosti nebo brnění nějaké části těla. Mě např. brněla celá pravá ruka. Můžete pocítit auru, ta po chvíli odezní a k epileptickému záchvatu nedojde. I toto se může stát.

Pokud budete mít někdo nějaké otázky, tak ráda odpovím. Nejsem odborník, ale z mé zkušenosti vám mohu odpovědět.