Také se vám stalo, že jste četli baseň a řekli jste si: „Tohle někdo napsal o mně.“ Přesně toto jsem si několikrát říkala. Někdo psal o mně, o mých pocitech. Věděl, jak se cítím. Básně na instagramu jsem hltala a pročítala stále dokola. Žádné básně mě tolik neuchvátili. Jen jednou od Rupi Kaur Mléko a med, ale její druhá sbírka, už mi toho tolik neříkala. Druhou sbírku jsem zde srovnávala právě s touto básníkářkou (vůbec netuším, zda to vyslovuji správně).
Já už měla tolik předsevzetí. Tolik napsanýc přání, které jsem si sama sobě slíbila, že si musím splnit. Ovšem jak to tak bývá, tak z toho nikdy nic nebylo. Vydrželo mi to tak pár týdnů? Byla jsem do toho tak zapálená a říkala jsem si, tentokrát to fakt udělám.
Jednou jedna spolužačka dostala epileptický záchvat. Bylo to na střední škole. Až do té doby jsem nic o epilepsii nevěděla. Nebyla jsem u toho, když dostala záchvat, jen jsem to syšela od lidí, co s ní byli. Když jsem se ptala učitele, co to vlastně ta epilepsie je, vysvětlil mi jen jak vypadá záchvat. Nikdy mě nenapadlo to hledat na intenetu. Po chvíli jsem to prostě vypustila z hlavy. Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo potkat někoho z rodiny, neměla jsem důvod se o tuto nemoc zajímat. Nic jsem o ní nevěděla. Jen jsem věděla, že dochází k záchvatům. Ani jsem nevěděla, jak takový záchvat vypadá, co to způsobuje. Jen jsem něco zaslechla. Zní to možná sobecky, ale proč jsem sem měla o takovou nemoc zajímat, o které jsem pořádně nic nevěděla? Nenapadlo mě, že bych někoho mohla potkat, kdo zrovna má epileptický záchvat. A rozhodně by mě nenapadlo, že by epilepsie mohla potkat zrovna mě.
Taky máte někdy strach někam jít? Raději sedíte doma a nic neděláte, než abyste šli mezi lidi? Děsí vás jak se na vás budou ostatní tvářit? Kéž byste mohli být jen doma sami nebo jen se svými blízkými, které znáte. Ten strach, nejde jen tak překonat. Těžko to překonáte. Pocit jít ven, mezi lidi. Cítíte jejich pohledy a nemůžete jim uniknout.
Zapnete televizi a vyběhne na vás protesty proti rasismu. Rasismus vystřídal koronu. Lidé se musí soustředit na něco jiného. Covid-19 každéhé už omrzel nebo je spíše nebavilo tohle kecání poslouchat. Rasismus je po celém světě. Vždy tu byl a vždy tu bude. Člověka jen tak nezměníš, stále si to bude myslet. Každý na to má jiný názor. Nemám nic proti černochům. Nikdy jsem proti nim nic neměla. Znám lidi snad od každé škáy barvy pleti. Žlutý, černý i snědý.
Dříve jsem si říkali, jak můžou tak dlouho jen tak sedět? Jak mohou nemyslet? K čemu jim nějaká ta meditace je? Jen tak sedět a na nic nemyslet by mě nebavilo nebo bych zkrátka usnula i v sedě. Jednou jsem zkusila, odešla, vrátila se a zůstala.
Jak moc pro Vás bylo omezující být v karanténě? Pro mě? Žádná změna. Ale plno lidí mě motivovalo. Snad kažý sportoval. Všichni mají být doma, jen v nejnutnějším případě jít ven. Plno lidí to pochopilo tak nějak jinak. Hurá ven! Hurá popíjet venku na cyklostezkách, kam policajti nejezdí. Na jednu lavičku se nás nacpe šest lidí. Pohoda.
Od prosince, co jsem psala naposledy se hodně změnilo. Já se změnila nebo jsem spíše změnila způsob myšlení a uvědomila jsem si, kdo jsem. Už mě to nebavilo, chtěla jsem od sebe utéct. Jak napsala Rupi Kaur: ,,Když jsi dost slabá na to, aby ses zhroutila, jsi dost silná na to abys vstala.“
Bojovala. A skoro dobojovala.
Můj černobílý svět. Tak se jmenuje stále nevydaná kniha od vydavatelství pointa.cz, kterou napsala od Kristýna Burgerová. Abych byla upřímná, nikdy se mi knihy od českého spisovatele nečetly dobře. Možná je to jménem nebo spíše až nudným příběhem. Jednou jsem četla od Lenky Lanczové Střípky mých lásek. O Anorexii. Tento problém mi byl velmi blízký. Příběh se mi docela líbil.
Jediný český sposovatel/ka je Alena Morštajnová. Nejoblíbenější spisovatelka, od které jsem přečetla všechny knihy, až na tu dětskou. Zkoušela jsem i jiné české spisovatele, ale nevím, prostě mi nesedli, možná mi více sednou čeští překladatelé. Ovšem nedávno jsem dostala email, právě od Kristýny Burgerové, kterou sleduji na instagramu, že vydává knihu. Chtěla pomoci s propagací. Dokonce mi poslala pár kapitol. Další česká spisovatelka/blogerka, která mi sedla. Ano je blogerka. Píše pravidelně na iDnes, ne jako já.
Když mám volno a nechce se mi nic dělat. Zkrátka mám líný den. Žádná aktivita tedy nepřichází v úvahu. Co tedy celý den dělám? Válím se na gauči?
Ve volných dnech se především věnuji sama sobě. Relaxaci, cvičení a péči o pleť. Dělám vše, co v pracovní dny zanedbávám, jelikož dělám dvanáctky i o víkendu, vracím se v půl sedmé večer, tak zkrátka nemám náladu a jsem vyčerpaná jak psychicky tak fyzicky. Jsem ráda, že si v klidu sednu a nechám odpočívat nohy.
Moje ráno začíná vždy stejně. Vstanu před devátou hodinou ráno, nasnídám se v klidu. Jídlo v klidu si užívám, kdy mohu sedět, jelikož v práci si toto nedopřeji. Jsem snídaňoholik. Snídám i hodinu a užívám si to ticho. Po deváté hodině vstane mamka a už mě vyhání se psem ven. S mým miláčkem máme vždy hodinovou procházku do vedlejší vesnice. Tam a zpět zhruba 3 km. Jsem z vesnice, takže okolo je samá příroda. Na podzim mám boty celé od bláta.
Když přijdu, opláchnu si obličej vodou a hrubou houbičkou svoji pleť vyčistím. Samozřejmě si vyčistím i zuby. Následně použiji krém z kozího mléka. Ať si každý říká kdo chce, ale na krém z kozího mléko nedám dopustit. Následně používám sérum na rozjasnění.
