Dříve jsem si říkali, jak můžou tak dlouho jen tak sedět? Jak mohou nemyslet? K čemu jim nějaká ta meditace je? Jen tak sedět a na nic nemyslet by mě nebavilo nebo bych zkrátka usnula i v sedě. Jednou jsem zkusila, odešla, vrátila se a zůstala.
Jak moc pro Vás bylo omezující být v karanténě? Pro mě? Žádná změna. Ale plno lidí mě motivovalo. Snad kažý sportoval. Všichni mají být doma, jen v nejnutnějším případě jít ven. Plno lidí to pochopilo tak nějak jinak. Hurá ven! Hurá popíjet venku na cyklostezkách, kam policajti nejezdí. Na jednu lavičku se nás nacpe šest lidí. Pohoda.
Od prosince, co jsem psala naposledy se hodně změnilo. Já se změnila nebo jsem spíše změnila způsob myšlení a uvědomila jsem si, kdo jsem. Už mě to nebavilo, chtěla jsem od sebe utéct. Jak napsala Rupi Kaur: ,,Když jsi dost slabá na to, aby ses zhroutila, jsi dost silná na to abys vstala.“
Bojovala. A skoro dobojovala.
Můj černobílý svět. Tak se jmenuje stále nevydaná kniha od vydavatelství pointa.cz, kterou napsala od Kristýna Burgerová. Abych byla upřímná, nikdy se mi knihy od českého spisovatele nečetly dobře. Možná je to jménem nebo spíše až nudným příběhem. Jednou jsem četla od Lenky Lanczové Střípky mých lásek. O Anorexii. Tento problém mi byl velmi blízký. Příběh se mi docela líbil.
Jediný český sposovatel/ka je Alena Morštajnová. Nejoblíbenější spisovatelka, od které jsem přečetla všechny knihy, až na tu dětskou. Zkoušela jsem i jiné české spisovatele, ale nevím, prostě mi nesedli, možná mi více sednou čeští překladatelé. Ovšem nedávno jsem dostala email, právě od Kristýny Burgerové, kterou sleduji na instagramu, že vydává knihu. Chtěla pomoci s propagací. Dokonce mi poslala pár kapitol. Další česká spisovatelka/blogerka, která mi sedla. Ano je blogerka. Píše pravidelně na iDnes, ne jako já.
Když mám volno a nechce se mi nic dělat. Zkrátka mám líný den. Žádná aktivita tedy nepřichází v úvahu. Co tedy celý den dělám? Válím se na gauči?
Ve volných dnech se především věnuji sama sobě. Relaxaci, cvičení a péči o pleť. Dělám vše, co v pracovní dny zanedbávám, jelikož dělám dvanáctky i o víkendu, vracím se v půl sedmé večer, tak zkrátka nemám náladu a jsem vyčerpaná jak psychicky tak fyzicky. Jsem ráda, že si v klidu sednu a nechám odpočívat nohy.
Moje ráno začíná vždy stejně. Vstanu před devátou hodinou ráno, nasnídám se v klidu. Jídlo v klidu si užívám, kdy mohu sedět, jelikož v práci si toto nedopřeji. Jsem snídaňoholik. Snídám i hodinu a užívám si to ticho. Po deváté hodině vstane mamka a už mě vyhání se psem ven. S mým miláčkem máme vždy hodinovou procházku do vedlejší vesnice. Tam a zpět zhruba 3 km. Jsem z vesnice, takže okolo je samá příroda. Na podzim mám boty celé od bláta.
Když přijdu, opláchnu si obličej vodou a hrubou houbičkou svoji pleť vyčistím. Samozřejmě si vyčistím i zuby. Následně použiji krém z kozího mléka. Ať si každý říká kdo chce, ale na krém z kozího mléko nedám dopustit. Následně používám sérum na rozjasnění.
Je to asi tak týden zpět, co jsem navázala menší spolupráci s německou značkou Lenire. Jestlliže sledujete můj Instagram, tak jste si toho jistě všimli.
Do žádné jiné země jsem se tolik nezamilovala jako do Tunisu. Nejkrásnější dovolená jakou jsem měla. Zážitek na celý život. Niky nezapomenu.
Rok 2018 den mých narozenin. Dva týdny jsem byla v nové práci a já se rozhodla sama sebe odměnit. Byla jsem po dvou nočních, moc toho nenaspala ani unavená jsem se necítila. Jako bych spala osm hodin. Nic jsem na sobě nepocítila. Byla jsem zkrátka zdravý člověk. Nikdy nic zlomeného.
Hodně jsem jezdila na kole. Co volno, to výlet na kole. Za den najeto okolo šedesáti kilometrů. Měla jsem ráda tu svobodu. Odpočinula jsem si ode všeho. Pak jsem si řekla, že je čas se odměnit. Mám přeci narozeniny, ne? Rozhodla jsem se pro Nikon D3400. Hodil se na fotky mých výletů. Přijela jsem celá nadšená ze svého fotoaparátu. Už jsem si naplánovala výlety kam se musím podívat. Dokonce i do zahraničí na víkend. Projížděla jsem si všechny funkce co umí. Pak nic. Žádná černota. Prázdno. Okno.
Pokračovat ve čtení „Epilepsie komplikace?“Přesně tak se cítím. Nevím, jak uniknout. Ač se snažím, vždy mě někdo zatáhne zpět, až jsem se sama dobrovolně dostala do toho mého vězení. Jen čekám. Čekám, až bude ten správný čas uniknout a jít konečně na svobodu. Protože chci svůj život, který patří jen mě. Chci vládnout sama sobě.
Blíží se konec března. Čtvrt roku máme téměř za sebou. Já rozhodně si ty tři měsíce nenechala protéct mezi prsty. Tento rok bych nazvala Knižním. Už jsem přečetla pár knih. Minulý rok jsem sypala jeden článek za druhým. Ovšem mám plno věcí, které mám naplánované. Plno výletů, fotek a knížek!
