Šumava I.

Krásná krajina. Klid. Všude okolo lesy. Téměř nedotčená příroda. Všude okolo jsou slyšet zvuky zvířat. Plno cvrčků. Nikdy jsem jich tolik pohromadě neslyšela. Jedním slovem nádhera.

Ubytování jsme měli v hotelu Srní. Vše odsud jen kousek. Prý se tu natáčel kriminální seriál Modrava. Někdo někoho strčil z okna. Naproti je jednota, kde se natáčelo taky, kde prodávala a sedávali na lavičce. Mamka si to hned fotila.

Hned po příjezdu jsme se šli podívat kolem. Naproti je kostel. Obdivují architekturu kostelů. Nádhera.

Pak začala ta největší sranda. Probudil se ve mně opět navigátor. Že začátku dobrý. Ski jsme asi jen dva až tři kilometry. Byla to spíše lesní zábava pro děti. Mravenčí stezka.

Plno dětí si staví domečky v lesích. Taky jsem si jako malá stavěla domečky. Procházeli jsme se a kochala jsem se přírodou kolem. Zkusila jsem si, jak daleko doskočim. Jako zajíc. Ke konci stezky můj vnitřní navigátor radil jít dolů. Že strmého kopce. Říkala jsem si, že slyším silnici. Tak nakonec jsme se museli vrátit. Zase jsem poradila špatně. A zase mi všichni věřili. I když ví, jak radím. I přestože držím mapu v ruce. Babička měla trochu problém vyjít ten kopec. Přeci je jí už sedmdesát let. Má můj obdiv. Snad budu taky tak fit jako ona v jejím věku.

Druhý den. Vlčí stezka. V plánu bylo okolo deseti kilometrů. Čtete správně deset kilometrů. Vlka jsem naživo neviděla nikdy. Ani v zoo. Jdete kousek lesem, poté asi tak dva kilometry po lávce. Okolo a pod lávkou mají výběh.

Jelikož jsou vlci velmi plaší a rádi se schovávají ve stínech. Velmi snadno splynou s přírodou. Proto jsem je také napoprvé přehlédla. Při spáteční cestě jsem byla pozornější a pečlivě jsem se dívala na stromy, zda nezahlédnu nějaký stín. Snažila jsem se jít i potichu, ale jelikož šlo se mnou po lávce desítky lidí, tak to nemělo smysl. Přeci jen se zadařilo, díky lidem, kteří stáli na místě a fotili. Mohla jsem tam stát hodiny a pozorovat je. V tom je výhoda mé povahy. Ráda vnímám klid kolem mě. Poslouchám přírodu a mám z toho radost. Tak málo mi stačí k radosti.

Nějakým záhadným způsobem se návrat do hotelu oddaloval. Byl stále dál a dál. Až ke konci jsme zjistili, že jsme šli i na srnský okruh. A celé to obešli. I tak to byla nádhera. Došli jsme si kousek ještě na Hauswaldskou kapli, po které tam zbyli jen ruiny po druhé světové válce.

Samozřejmě jsem si musela opláchnout ruce v zázračné vodě. Kdyby to šlo, tak bych si vyndala mozek a oplachla si ho. Zoufale by to potřeboval. Ta skleróza není dobrá. Voda by měla podle všeho léčit.

Při zpáteční cestě byl úžasný pohled na krajinu kolem a na krávy, které o mě nejevili žádný zájem. Selfie jsem si s nimi chtěla udělat zoufale. Žádná mi ani neodpověděla.

Jak se stalo opět. Zase jsme obcházeli. Šli jsme podle ukazatelů, ale asi je stavěl nějaký inženýr. Nebo spíše neumíme v mapách. Kouknu a ukazuje mi už jen šest kilometrů, po necelé hodině kouknu a nakonec je to osm, pak devět. Kilometry jen přibývali, místo aby ubývali při cestě zpět. A jak se tak stalo, místo plánovaných dvanácti kilometrů bylo dvacet dva a půl kilometru. Masáž nohou na pokoji mi přišla vhod, ale nikdo se nenabídl.

Publikoval BarbaraS

Jsem čtyřiadvacetiletá holka, která si nedovede představit život bez psaní. Cvičení mi pomáhá utéct od mých myšlenek, tak jako hlasitá hudba, díky které neslyším svoje myšlenky. Ráda čtu, v poslední době na to nemám tolik času. Jako zabít ptáčka je moji nejoblíbenější knihou.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: