Medituj

Dříve jsem si říkali, jak můžou tak dlouho jen tak sedět? Jak mohou nemyslet? K čemu jim nějaká ta meditace je? Jen tak sedět a na nic nemyslet by mě nebavilo nebo bych zkrátka usnula i v sedě. Jednou jsem zkusila, odešla, vrátila se a zůstala.

Meditace pro mě byla ze začátku velmi náročná. Neustále jsem si opakovala, nemysli na nic. Vedla jsem se sebou takový menší monolog. Zkoušela jsem to vydržet, ale nikam to nevedlo. Doma mě neustále někdo rušil, nebo jsem slyšela: „Pojďte se na ni podívat.“ Vtipné jim to přišlo. Ze zlosti jsem přestala.

Ani nevím, jak dlouho mi trvalo to zkusit znova. Rok? Dva? Řekla bych, že ano. Utápěla jsem se sama v sobě a já hledala něco, abych unikla. Byla jsem uspěchaná a říkala, že na to nebudu mít čas. Našla jsem si ho jako vždy. Každý máme chvilku na vydechnutí. Stačí pár minut. Já si těch pár minut našla. Začínala jsem na deseti minutách. Pro začátek to stačí. Nejdříve musím pochopit vše.

Se začátkem meditace přišlo zájem o buddhimus a čtení knih o myšlení. Začala jsem se poznávat. Poznala jsem svoje chyby a přestala soudit jako jiní lidé. Bylo to nutné. Potřebovala jsem poznat všechny okolo mě. Musela jsem si tolik věcí ujasnit a pochopit.

Stáhla jsem si na meditaci takovou aplikaci, kde mi měří i čas. Postupem jsem takzvaný budík, který naznačoval konec meditace, přeslýchala. Tak jsem se při meditaci uklidnila. Pochopila jsem, že meditace je o ukidnění. Nemyslet je opravdu těžké, možná i nemožné. Jen jsem tak seděla soustředila se na jeden bod, nebo jen vnímala zvuky se zavřeným i oči. Nechala jsem volně proudit myšlenky. Ať mi v hlavě běhají jak chtějí, nijak mě to nerozruší. Potřebovala jsem na chvíli trochu vypnout, protože spánek nebyl už pro mě únikem. Postupně jsem zjistila, že medituji, i když jdu se psem. Jsem myšlenkami mimo.

O meditaci jsem přemýšlela o něco dříve s „mojí“ tatérkou. Známe se dlouho. Prakticky, co jsem chodila do školky. Nebojím se s ní bavit o spoustě věcech. Nějak jsme mluvili o mých problémech a ona načla téma meditace. Věří, že za spoustu nemocí může psychika. Momentálně si za tím stojím i já. Vyprávěla mi, jak jako malá meditovala a ani nevěděla, že je to meditace. Když byla malá ležela večer v posteli a představoval si mraky jako myšlenky, které postupně odplouvají. Až tak je meditace snadná. Soustředit se na ni je trochu težší, ale chce to čas. Všechno nejde hned. V této uspěchné době, každý potřebuje nějaký čas. Každý si na to najdeme nějakou chvíli.

Největším problémem při meditaci byla bolest zad, jak jsem seděla. Jednou jsem si zkusila lehnout a meditovat, po chvíli jsem usnula. Nějakou podobnou metodu na lepší spánek jsem kdysi používala. Od jedné paní, ke které jsem chodila párkrát, aby mi zvýšila sebevědomí, které bylo někde pod bodem mrazu. Spočívalo to především v tom, že jsem musel zavřít oči a představit si vajíčko, jak do něj jdu a lehám si tam na měkkou postel, jak je tam teplo, vypadá to tam čistě a uklizeně podle mých představ. Lehám si na postel a jen tak ležím, dokud doopravdy neusnu. Párkrát se stalo, že jsem usnula dříve, než jsem si v tom Vajíčku lehla do postele. I toto je meditce. Cítíte se při tom i po tom příjemně, alespoň na chvíli.

Myslím, že to stojí za zkoušku. Možná bychom nebyli tak nepříjemní na ostatní. Byli bychom více odpočatí, více usměvavý. Zasloužili by si jistě ti lidé, kteří jsou na nás vždy milý a my se jim odměňujeme vztekem. Děti, kteří si žádají naší pozornost, my kvůli práci nemáme na ně čas ani náladu, protože nás někdo v práci naštval. Rozhodně to stojí za to zkusti. Za zkoušku nic nedáte.