Od prosince, co jsem psala naposledy se hodně změnilo. Já se změnila nebo jsem spíše změnila způsob myšlení a uvědomila jsem si, kdo jsem. Už mě to nebavilo, chtěla jsem od sebe utéct. Jak napsala Rupi Kaur: ,,Když jsi dost slabá na to, aby ses zhroutila, jsi dost silná na to abys vstala.“
Bojovala. A skoro dobojovala.
Stálo mě to spoustu času, ale stálo to za to. Neberu nic vážně a uvědomila jsem si skutečné hodnoty života.
Co já se nabřečela nocí. Kvůli čemu? Kvůli ničemu. Nechápala jsem svět a stále ho nechápu. Je postavený na hlavu. Bylo mi z toho zle. Jak se k sobě chovají a jak se dokážou zachovat ke mně a zničit mě zevnitř. Jak jen pár slov Vás doáže naprosto zničit. A všem je to jedno. Jen, aby oni měli nejvíce. Vy jim jste ukradení.
Neustále jsem si pokládala ty samé otázky: K čemu my existujeme? Proč tohle děláme? Proč tu jsme, když jednou umřeme? Proč mi to dělají? Proč tu být, když po smrti si stejně ze života nic nebudu pamatovat. Tak moc toužím po nějakém citu. Uvnitř jsem úplně prázdná.
Pak jsem si řekla, ještě musím vydržet. Kvůli němu. Je to jediný, kdo mě nutí žít dál. Pokaždé, když jsem tiše plakala, slyšela jsem jeho ťapky, jak za mnou cupitá. Šťouchal do mě ťapkmi a škrábal mě, chtěl hladit. Nebo jak se ke mně přitulil a ležel vedle mě, dokud mě to nepřešlo a já byla schopná vstát. Je moje kotva.
Začala jsem hrát svoji životní roli. Víc a víc předstírala. Když se mi chtělo brečet, tak jsem se usmívala. Když mi mamka volala a slyšela můj hlas jako bych brečela, odpověděla jsem jí, že jsem se smála Šmudlovi jak se na mě usmívá. Z každé blbosti jsem se „radovala“. Udělala jsem všem radost, protože i já měla „radost“. I přesto jsem pro ostatní byla hadr. Už jsem si nechtěla radit do života od ostatních. Dost. Dost.
Začala jsem meditovat. Byo to těžké, než jsem si uvědomila jak skutečná meditace vypadá. Hodně jsem přemýšlela. Sama nad sebou. Uvědomila jsem si silné a slabé stránky. Mám spoustu chyb. Když mi kdokoli, cokoliv řekl. Brala jsem si to k tělu. Už nikdy víc. Řekla jsem si. Myslíte si, že jste nejlepší a já ta špatná? Nejdříve se podívejte na sebe, jací jste, pak rozebírejte moje chování, které si uvědomuji.
Buddha se stal pro mě něčím větším, než nějakou sochou. Rozjímala jsem nad jeho myšlenkami.
„Když někomu věnuješ dárek a on ho odmítne. Čí je?“
„Můj“
„Dobře. Když někomu chceš něco dát a on to odmítne, tak je to tvoje. Odmítám Tvůj vztek. Je Tvůj a ne můj.“
Na toto nikdy nezapomenu. Přesně tak, nechte si Váš vztek, já ho nechci. Nechci ani věci, které mi nabízíte. Nepotřebuji to. Vím, že někteří to budou chtít vrátit. Proč to oplácet, když je to přítel? Od přátel nechci nic na oplátku, pak to nejsou přátelé. Poté mi nadávat? Už mi neublížíte. Moje slabina není moje psychika. Už ne. Svoje slabiny jsem dobře zkryla. Moje mysl je silná, po tom všem, jak jste se mi snažili ublížit.
Jak Vy na mě, já na Vás. Od vetšiny z Vás mám jednu výhodu. Umím dobře manipulovat s lidmi. Vím, kdy mám pravdu, ale nikdy ji nepřiznám. Nějak to okecám, abych tu pravdu měla. Už to nezměním, vždy jsem taková byla a vždy budu, tak jako Vy se nezměníte, ale můžete před něčím přivřít oči. Respektuji, že se nikdy nezměníte, tak neměňte mě. Já už jiná nebudu a nechci být. Jsem originál a jsem na sebe hrdá.
- Tento článek jsem zakončila jinak, než jsem měla v úmyslu. Jinak se v průběhu rozvíjel. (Psala jsem ho, když jsem byla plná emocí. Můj pejsek je starý a má něco s nohu, tak nevíme, jestli se dožije zítřka)
- Jaký jste měli půlrok vy?
iambarbaras.com 