Epilepsie komplikace?

Rok 2018 den mých narozenin. Dva týdny jsem byla v nové práci a já se rozhodla sama sebe odměnit. Byla jsem po dvou nočních, moc toho nenaspala ani unavená jsem se necítila. Jako bych spala osm hodin. Nic jsem na sobě nepocítila. Byla jsem zkrátka zdravý člověk. Nikdy nic zlomeného.

Hodně jsem jezdila na kole. Co volno, to výlet na kole. Za den najeto okolo šedesáti kilometrů. Měla jsem ráda tu svobodu. Odpočinula jsem si ode všeho. Pak jsem si řekla, že je čas se odměnit. Mám přeci narozeniny, ne? Rozhodla jsem se pro Nikon D3400. Hodil se na fotky mých výletů. Přijela jsem celá nadšená ze svého fotoaparátu. Už jsem si naplánovala výlety kam se musím podívat. Dokonce i do zahraničí na víkend. Projížděla jsem si všechny funkce co umí. Pak nic. Žádná černota. Prázdno. Okno.

Vidím nad sebou záchranáře. Otec mého bývalého spolužáka. Moc příjemný pán. Nejsem schopna ani myslet. Nejsem schopna přemýšlet, co se stalo, proč tu vlastně jsou. Jen cítím silné brnění jazyka. Když se snažím pootočit, projede mnou bolest celého těla. Jako bych běžela maraton. Mám snad natažený každičký sval na těle. Pamatuji si, jak mě paní záchranářka přidržovala, abych se udržela na nohou. V sanitce jsem opět usnula, až jsem se probrala na příjmu, kde nás pozdravil mladý doktor s větou: „V Rakovníku jste dneska nějak aktivní.“ Všichni se zasmějí, mě se chce naopak plakat. Poprvé v nemocnici a vůbec netuším proč tu jsem ani co se stalo.

Vedle mě leží postarší paní, po které bych něco hodila. Mám chuť na ni křičet, že mě taky bolí jazyk, že mě bolí celé tělo, a nesténám tu každou vteřinu. Kdybych aspoň pořádně mohla mluvit. Takovou dobu jsem tam ležela s kanilou v ruce a styděla se zeptat, že potřebuji nutně na záchod. Styděla jsem se. Kolem pobíhali mladí doktoři a braři a já byla oblečená v teplákách a měla ještě ne zrovna nejlepší podprsenku. Konečně jsem přišla na řadu a poslali mě na CT, které nic neukázalo. Stres? Domů odcházím s doporučením na EEG a Magnetickou rezonanci. Nečekala jsem, jak dlouhé přemlouvání mě to bude stát. Obvodní doktorka dostane ode mě papír, který jí posílá doktor z Kladenské nemocnice, kde mi doporučuje další vyšetření s podezřením na epilepsii. Podle doktorky je to zbytečné a žádné vyšetření nepotřebuji. Chtěla jsem odejít, přeci jen cítím se zdravá, ale něco mi nedalo. Už předtím jsem dvakrát omdlela. Teď epileptický záchvát. To nemůže být náhoda. Přemlouvám ji a prosím ji, ať mi napíše alespoň jedno doporučení, že už otravovat nebudu. Takových minut mě to stálo.

Po třech týdnech vyšetření si jedu pro výsledky, že to nic nebude, že to byla jen náhoda, že to vyvolal stres. Byla jsem vystresovaná. Půjčím si od mamky auto a s dobrou náladou vjíždím do nemocnice, ještě policajti jsou tak hodný a dají mi přednost. Když mi za čtvrt hodiny neurolog řekne, že mám epilepsii, začnu se potit a svět se se mnou točí. Nic takového jsem nečekala. Zákaz alkoholu. To nevadí, stejně nepiji, jen příležitostně. Bez toho dokáži žít. Bez řízení. Zrovna teď jsem si konečně opět sedla za volant po bouračce. Zákaz lezení do výšek. Nejsem horolezec, ale to nesmím ani letět na dovolenou? Ani žádné atrakce? Na nic nejsem schopna se zeptat. Chci už být pryč. Vše jen odkývu a utíkám ven. Nechci aby mě viděli brečet. V Lidlu běžím pro pár potřebných věcí, kde potkám tetu. Začnu plakat ještě víc.

Čekala jsem, že to bude konec mého života. Na kole jsem už nejela. Všude se mnou někdo byl. Začínala jsem propadat ještě silnější depresi, ale pak jsem si řekla, že se přeci jen nic moc nezměnilo. Vše při starém, jen mě neustále kontrolovali. Halloween party trvala jen chvíli. O půlnoci doma jako popelka. Pravidelný spánek. Rok to vše budu dodržovat, budu žít zdravě, pak se vyléčím a mohu s holkami i ponocovat.

V létě jsem dokonce dvakrát odletěla do Tunisu na Djerbu. Moje nová neuroložka z Vojenské nemocnice v Praze mě poučovala o pravidelném spánku a stravě. Přeci se nechci dostat do té jejich nemocnice že? Pravidelnost byla nakonec chodit spát po půlnoci, za což by mě paní doktorka nepochválila. Jednou jsem se dokonce vrátila na hotel akorát na snídani! Cítila jsem se tam bezvadně a vysadila antidepresiva aniž bych se ptala. Na druhou dovolenou jsem si je ani nevzala ani ty další na úzkost pro případ nouze. Tam jsem je zkrátka nepotřebovala.

Tak šťatná jsem byla. Doufám, že i nadále do konc života budou mými přáteli!

Po dovolené mě čekalo v práci oznámení. Zpět na noční směnu, kterou mám zakázanou. Věděla jsem, že chci skončit. V práci jsem měla neustálou touho po práškách, byla sem náladová a nepříjemná. Začala jsem se stresovat z noční, která mě čekala. Už přes rok se léčím a žádý záchvat, ale přeci jsem se bála, co když přijde? Už jen to, že vím, že mám epilepsii a záchvat může přijít. Volala jsem doktorce. Zákaz. Zkusila jsem jinou doktorku. V žádném případě! Prý může dojít k poškození mozku! Mohu špatně spadnout! Co mám tedy dělat? Nemohu dát výpoveď, když nemám jinou práci. Co budu dělat? Jiná možnost není. Musím na noční.

Okamžetě jsem začala hledat práci. Řidičák? Bohužel ještě ne. Mám epilepsii. Tahle práce je velmi stresující a není pro vás vhodná. U této práce musíte být u počítače, což není vhodné pro epileptika.

Rozesílala jsem tolik životopisů. Nic. Buď jsem bez praxe nebo to není pro mě vhodné. Třísměnný provoz neexistuje. Práce se služebním vozem. Nevím, kdy budu moci opět řídit. K pásu denní provoz? Nebezpečné! Kam tedy? Mám maturitu, mám certifikát z angličtiny a další týkající se wellnesu. Nemyslím si, že jsem hloupá. Dokonce se ráda učím. Ale nikdo mě nechce. Právě tehdy jsem si začínala uvědomovat, že to začíná být pro mě přítěž. Epilepsie. To prokleté slovo. Čekal na mě, z mého pohledu, tunel se světlem. Za chvíli mě čeká dobrá zpráva. Budu opět řídit. Snad mi už i sníží dávku léku a řekne mi tu kouzelnou větu. Nemám epilepsii.

Rok a čtyři mesíce. Opět noční. Snad vše dobře dopadne. První noční. Šílená bolest hlavy, očí. Občas jako by se vše kolem točilo. Po dvanácti hodinách konečně doma. Snad se z toho vyspím. To hučení ne a ne přestat. Tři hodiny spánku? To moc mému pravidelnému režimu, který mám mít nepomůže. Už mi zbývají jen další dvě noční po dvnácti hodinách. To už zvládnu. Druhá noční už byla lepší. Bolest očí ustala. Popraskali mi žilky v očích. Paráda. Vypadám jako bych hulila nebo byla po nějaké party. Už sem to začínala cítit tu chuť v puse. Doma jsem hupla hned do postele.

Probudil mě pocit na záchod. Rychle na záchod. Cítím to. A zpět rychle do postele. Na chodbě řeknu mamce, že si jdu ještě lehnout. Je teprve jen půl jedenácté. Pak se najednou probudím v obývacím pokoji a nade mnou dva záchranáři. Neschopna myslet. Opět. Vidím injekci a vím, co po mě chtějí. Sleduji jak odchází a dochází mi to. Tak dlouho jsem vydržela a zrovna teď? Další záchvat?

První myšlenka, co mě napadla byla: Další rok bez řidičáku. Další rok zákazu. Vždyť říkali, že mám slabou epilepsii, kterou vyléčí za rok a rok už byl a beru prášky! Nebyla jsem naštvaná. Všechno mě to mrzelo a já věděla, že to s hledáním práce bude težké. Všude mě odmítají. Co teď? Kde si mám najít normální práci, kde je jednosměnný provoz? S dobrým platem, abych měla na hypotéku? Práci, kde budu mít volné víkendy na odpočinek a budu dělat na osm hodin? Existuje vůbec taková práce?

5 komentářů: „Epilepsie komplikace?

  1. Musím přiznat, že článek se mi nečetl zrovna nejlíp. Kvůli tomu, jak dobře jsi to popsala a když vím, že je to pravda. Musí to být těžké s tím žít. Zajímalo by mě, co Ti to teda způsobilo? Přišli na to doktoři? Byl to stres nebo jak to, že se to u Tebe projevilo takhle v dospělosti? Moooc držím palečky ohledně léčby a hledání práce. ♥

    WantBeFitM

    To se mi líbí

    1. Doktoři sami nevědí, co to způsobilo a proč se to projevilo v dospělosti. Podle doktorky mi praskla zřejmě cévka. Žádný úraz hlavy jsem neměla a ani to neměl nikdo v rodině. Ono se toho o epilepsii ani moc neví. Neví se z čeho vzniká. Já toho samozřejmě načetla plno, od odborných článku po různé esoterické.
      Já, mamka a moje blízká známá jsme se shodli, že je to psychické.

      To se mi líbí

    2. Zatím mám neplacené volno a uvidím jak to dopadne. Hledám si práci nebo alespoň brigádu.
      Babička s dědou jsou naštvaní na moji vedoucí, protože mě na noční přinutili i přes zákaz doktorky. Budu věřit v to, že něco špatné je pro něco dobré.

      To se mi líbí

  2. Panejo. Na noční jsem kontrolovala pokoje a našla jsem jednu paní úplně v jiném stavu, než obvykle bývala. Jazyk ven, sliny, nereagovala. Volala jsem záchranku a sami nevěděli, co by to mohlo být. Každopádně ji odvezli a přivezli ji s epilepsií. Obdivuji tě, jak ses s tím poprala a doufám, že ti je lépe. A taky doufám, že najdeš práci, která ti bude vyhovovat. Hele a co takhle prodavačka v knihkupectví, cukrárna, pedikůra/ manikůra, recepční? 🙂

    Liked by 1 osoba

  3. Ooooh, to muselo být velmi nepříjemné. :/ Moc ti fandím a držím palce, aby se ti brzy ukázala cesta, co dál. Taky mám kamarádku, která s epilepsií žije už dlouho. Pracuje jako copywriter a je to velká šikulka. Budu na tebe myslet!

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: